Social icons

BACK IN LISBOA

11. ledna 2017


Tak jsme zpátky v Lisabonu a samozřejmě to byla hned od první chvíle jízda, která stále neskončila. Docela šílená, ale jelikož už jsem na ledacos zvyklá, moc mě to nevyvádí z míry. Jen mam ekzém všude po krku, vypadám jak strašidlo a vypadaly mi poslední zbytky vlasů. Ale jsem v poho, fakt.
1. Když jsem po tří hodinovém zpoždění dosedli s letadlem, všichni samozřejmě připraveni vyskočit ven, bylo nám řečeno, že na letišti na letadlo zapomněli a nemá nás kdo pustit z letadla dovnitř.. Vítejte v Portugalsku.
2. Když dorazíte v noci konečně domů, úplně vyřízený, zjistíte, že je všude bordel, dostanete zprda, že je to vaše vina a ještě vám řeknou, že pro vás vlastně nemají pokoj a to, že do toho vašeho teče, není ještě takovej problém.
3. Byli jsme na pohotovosti. Proč, to tady bohužel napsat nemůžu. Ale s velkým překvapením, to nebylo horší než u nás a docela se postarali, takže kdyby něco, nebojte se, jen vždy mějte kartičku pojištěnce!
4. Problémy s vodou jsou všude, neutečete před nima. Jsme prokletí, je to jasný.
5. Máme nové bydlení, sice máme výhled na vedlejší barák a naši milovanou Alfamu jsme museli opustit, ale alespoň (snad) budeme mít klid!
6. Je tady vážně teplo a krásně!
7. Až na všechny problémy, co tady jsou, to město je prostě dokonalý!

Ono je těch problému tady víc, ale malinko se za to stydim a bojim se, že mi napíšete, tak si nestěžuj a odstěhuj se, tak raději nic už psát nebudu. Řeknu vám ale jedno, před několika lety bych tady šílela a hysterčila. Jenže jsem se něco samozřejmě naučila, ale hlavně jsem se něco naučila tady a to, že je všem všechno úplně jedno a ať se vztekáte, jak se vztekáte, nikdo dřív nepřijde, nikdo nepomůže a nebo udělá ještě větší pohromu místo opravy. Nájmy jsou tady předražený a byty naprosto neobyvatelný, najít byt jen samy pro sebe je nadlidský úkol a proto jsme sáhli po prvním, co jsme našli. Není to nic extra, má to svoje mouchy, jak každý den zjišťujeme, ale stále je to lepší než ta špeluňka na dříví, co jsme měli předtím. Opět jsem měla možnost okusit ten pocit, když se musíte vzdát něčeho, co byste si ještě chvilku chtěli užít, jako západy slunce z našeho balkonu, ale bohužel jinak to nešlo. Poslední dobou mam totiž malinko pocit, že nás tady Lisabon nechce, že nás pomalu vystrkuje ven, ale my ještě pryč nemůže, dílo ještě není dokonáno. Není kam jinam jít a popravdě se nám ani nechce, vždyť jsme z Portugalska viděli tak málo, neumim pořádně surfovat a nenaučila jsem se jíst rybu, jak jsem plánovala. Nikdo nás tady nenavštívil a já neměla možnost to někomu tady předvést v celé své kráse. A tak pořád přemýšlim, co dělám špatně. Je to jako s mojí pletí, krmim se humusama a pak se divím, že jsem celá opupínkovaná a nechutná. Možná se jen neumíme přizpůsobit, tak bychom měli. Oba jsme si až moc zvykli, že v Čechách všechno funguje, neodporujte, doopravdy to tam funguje. Jenže my přece nejsme na konci světa, žijeme v hlavnim městě v Evropě, tohle není žádný kulturní šok jako mají lidi, co se stěhují na Bali, Fiji či ještě dál do hlubokého Pacifiku. Tohle je turistické město, které má svoje mouchy, přímo masařky, tak proč nás sakra všechno stále překvapuje?

2 komentáře

Thank you for your lovely comments! :)