Doma nemáme velké zrcadlo, což není moc fajn, protože buď musím otravovat Marca, aby mě vyfotil a nebo na sebe prostě něco naplácám. Taky tady nemam moc možností, co nosit, takže všechno točím dokola.
Vždycky jsem si totiž strašně dělala hlavu s tím, co mam na sobě, abych byla strašně dobře oblečená, pořád jsem na to myslela, až jsem se nikdy v ničem necítila dobře. Štvala mě moje ramena, potom břicho a vlasy, potom tohle a tamto, nikdy jsem se v ničem necítila příjemně a vypadala jsem následně jak tatar. Jednoduše jsem se neuměla nosit. Až mi to jednoho krásného dne začalo vadit.
Vadilo mi, jak moc se sleduji a jak moc mi záleží na tom, co si lidé o tom myslí. A samozřejmě to vedlo akorát k depkám a nočnímu přejídání. Večer se stále přejídám, ale je mi to upřímně všechno úplně jedno. Uvědomila jsem si, že nemusíte být jak ze škatulky a perfektní do puntíku. Musíte se cítit fajn a všichni vám musej být putna. Jednoduše tyhle krávoviny házím za hlavu a snažím se být sama sebou, potom to jde všechno samo. To, že jste hustí a styloví nedělá váš ksicht, ani postava, ale vy. A vy nemůžete být mimořádní, pokud to nejste vy. Trvalo mi to něco málo kolem 25 let, abych se k tomu dopracovala. Takže úkol dva je, přemýšlet rychleji..