PROČ BYL LISABON TEN NEJLEPŠÍ NÁPAD

5/26/2017


Feira da Ladra, Lisbon, Portugal


I když to tady není vůbec jednoduchý, Lisabon byl záplata na duši.
Minulý rok, touhle dobou už jsem dávala výpověď v práci a pomalu doma oznamovala, že magistr se konat nebude. Řeknu vám, tohle bylo asi to nejhorší.
Jenže ono když máte ve 24 totální pocit vyhoření, tak s vámi asi nebude něco v pořádku.
Jasně si pamatuji, jak jsem Marcovi brečela každý den doma na rameni a potom i sama sobě, že jednoduše už nemůžu. Život mě nebaví, práce mě nebaví, škola mě nebaví, nic mě nebaví a co vlastně budu v tom životě dělat, když mě teda nic nebaví? Sama sobě jsem byla otravná a protivná.
Chodila jsem z práce či školy, lehla jsem si do postele či na gauč a čuměla do počítače, do mobilu v nejhorších případech do zdi. Na nic nebyla energie, čas, odhodlání. Sport se stal mým největším nepřítel, zhubla jsem a ztratila jsem veškerý vlasy. V práci jsem neustále poslouchala, že mam na hlavě koště.
Já vím, že to zní velmi dramaticky, ale bohužel, i to se může stát a jsem si jistá, že se to stává až moc lidem v mém věku. Co lidem, ženám hlavně. Jsou na nás kladeny až moc velké nároky a pokud jste někdo jako já a berete si všechno moc k srdci, tak jste v tomhle světe v háji. Jak totiž můžete vůbec existovat, když máte jen bakaláře a co když nemáte ani to? Když nemáte našetřeno na ten super, plastovej kočárek? Nebo na hypotéku? A to po škole nenastoupíš do práce?
Ta představa toho, že po škole budu muset nastoupit do práce, zařizovat si bydlení, usadit se v Praze a mít život od devíti do šesti s 4 týdny dovolené, byla pro mě jistá smrt. Nic se na tom nezměnilo, stále se mi z toho lehce zvedá žaludek, když si tohle představím.
Světlo na konci tunelu bylo stěhování do Lisabonu, ale všechno bylo tak daleko a sami víte, jaký je život, dokud tam nejste, kdo vám zaručí, že doopravdy někam vycestujete?
Byl to taky čas, kdy jsem začala prodávat veškerý můj šatník. Skoro každý den jsem balila balíčky, prosila mamku, aby mi je odeslala a nebo jsem běhala po Praze a předávala hadry dál.
Škudlila jsem každou korunu, všechna sranda šla stranou, někde vzadu v hlavě jsem věděla, že i těch pár kaček za zmrzlinu či kino budu jednou potřebovat.
Není nic horšího, než letargie, monotónnost a pohodlný život. Hlavně pro mladého člověka. Já vím, že každý není dělaný na cestování a dobrodružství, každý máme rádi něco jiného. Ale prosím vás, netvrďte mi, že všichni ti vysokoškoláci, co hned po škole naskočí do pracovního procesu, jsou z toho šťastní? Copak se nebojí, že se probudí za 30let a řeknou si, že jim něco uteklo?
Ale copak jste někdy slyšeli někoho, aby vám řekl, že litoval toho, že vycestoval? Jen tak někam odjel? Odešel z práce, ze školy či se vydal na spirituální cestu drog a alkoholu?
Z peněz, co jsem měla nemam už vůbec nic, oficiálně začínám být totálně švorc, to mi ale nebrání plánovat dál. Je tisíce lidí na světě, kteří z úplného nic udělali všechno. Možná zkrachovali tisíckrát, ale nakonec se to povedlo.
Podívejme se jen na příběh rakouského vlastníka RedBullu, než našel v Thajsku (myslim) zázračný lektvar na tento energiťák, zkrachoval snad dvakrát a ztratil všechny peníze. A podívejme se na to teď. Tuhle story vim jen díky tomu, že jsme pro jeden z jeho magazínu fotili v Algárve, pamatujete? :)
Abych to nějak završila a dostala se k jádru pudla. Není nic špatného na tom, že se necítíte ve své kůži, že se necítíte v pořádku s tím, co děláte, že chcete od života víc, že vás škola nebaví či práce, kterou děláte. Nemáte nic jiného než jen sebe, ani ten člověk vedle vás není váš. Jak jsem jednou psala, nemáte ani zítra, máte jen teď a sama za sebe vám můžu říct, odejít od toho všeho v Praze, bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Žijeme ve světě, kde prostě musíte něco dělat. První otázka, co se vás lidi zeptají, je co děláte za práci. Nikdo se vás nezeptá, jak se cítíte, kam směřujete, co vás v životě naplňuje a jaké jsou vaše tajné sny. Jen to jen a jen o penězích a práci.
Nejsem nic a jsem šťastná. Vždycky jsem říkala, že budu bohém a je to tady, jsem na cestě, abych si tohle splnila. A co si chcete splnit vy? Kam směřujete vy a plníte si své sny na denní bázi? 
Feira da Ladra, Lisbon, Portugal
Feira da Ladra, Lisbon, Portugal
Feira da Ladra, Lisbon, Portugal
Feira da Ladra, Lisbon, Portugal
Feira da Ladra, Lisbon, Portugal
Feira da Ladra, Lisbon, Portugal
Feira da Ladra, Lisbon, Portugal


You Might Also Like

12 COOL COMMENTS

  1. Krásně psaný a především motivující článek :)
    On pocit vyhoření už dávno není pro lidi ve věku 40+. Ale když to na člověka padne, přijde mu to nereálné až nesmyslné.
    Nádherné fotografie!

    ReplyDelete
  2. Četla jsem článek, nejsem si jistá, 5-6x stále dokola. A pořád jsem si říkala, že jsem i já zažila takové období. Zkoušela jsem to napsat sem, ale můj příběh by byl hodně dlouhý :( Hodně věcí se mi nepovedlo. Anglie pro mě byla vysvobození a novou etapou v životě. Když jsem se vrátila do ČR, tak jsem si říkala, že to bude tak na měsíc a zase odcestuji. A neodcestovala. Zase se přihodilo pár věcí a vše se změnilo. Našla jsem si práci a lítám ted z práce domů a nemám čas na přátelé a rodinu, jak bych chtěla. Začala jsem uvažovat o VŠ jinak než před 5 lety. Ale at už jsem štastná a nic mi nechybí, tak je tady potřeba vidět další země. Chvíli tam být, poznat kulturu a zase se přesunout, ale kdo se mnou tohle může absolvovat? Jedno je cestování, ale kdo se mnou bude mé zážitky sdílet?? Přítel mi dal jasně najevo, že nemůže. Přátelé zde něco budují. A další... Nechci se vrátit s prázdnou a vždy přemýšlím, kde vydělat nějakou kačku navíc... Stavebko a spoření zůstanou, kde mají, na to nesáhnu... Jsem štastná a vděčná, snad má i pět pohromadě :D ale je tu taková ta potřeba, ten otazník, co mě může čekat ,,za horami" Držím palce a přeji hodně zdaru, at´se vydaří vše, co si přeješ. Omlouvám se chyby, ale už to píšu asi 20x a nejsem si jistá ani s tímto :D

    ReplyDelete
  3. Moc krásný článek! Každý by si měl jít za svým snem. Ať už je to procestovat svět, věnovat se kariéře, která člověka naplňuje nebo založit si rodinu ve dvaceti. Můj momentální sen je pracovat pro sebe, ne pro někoho jiného jako v současnosti, nemám sice úplně jasno v tom, jak toho dosáhnout, ale nějaké nápady a vize mám, tak jsem zvědavá, jak vše dopadne :)

    ReplyDelete
  4. Moc hezký a hlavně inspirativní. Si dobrá, že ses dala směrem, o kterým si nevěděla, jestli bude ok, ale tušila si, že jiná cesta asi momentálně není. Já si osobně myslí, že podobný pocity, jako si měla ty, než si se vydala do Lisabonu, má hodně mladých lidí. Společnost na nás klade důraz abychom měli školu, měli práci, ještě dělali něco navíc, cobrovolničili, ale chodili i ven, mezi kamarády, měli super vztah, uklizenej byt a byli krásní a štastní. No to je cesta do pekel docela. Jako musím říct, že ani mne nejsou tvoje pocity cizí, jenom ještě přesně nevím, co s tím. Zatím si užívám času pro sebe, koníčků, psaní. Žít podle sebe, ne podle toho, co by mělo být. Hodně štěstí seš super :)

    ReplyDelete
  5. Krásný článek!!! Cítím to naprosto stejně. Měla jsem to "štěstí", že mě v mých 19 letech, den po maturitě, srazilo auto tak, že jsem 14 dní ležela v nemocnici s rizikem, že mi bude operován mozek a přemýšlela, zda-li ten rok urputného studia, abych měla samé jendičky a já se dostala na jendu z nejlepších škol v Anglii ke studiu psychologie, stál za to. Jestli jsem opravdu takový akademický typ, že mě trávení volného času v knihovně naplňuje...(protože jak jsem tak zjitila, některé lidi ano!). Všechno dopadlo dobře, já na operaci nešla, život mohl pohračovat dál, ale ve mně bylo všechno jinak Vzala jsem si gap year, abych cestovala a přišla na/ujistila se, že pscyhologie je opravdu to, co chci dělat. A guess what, i když psychologie je pro mě určitě nejzajímavějším oborem z akademických studií, jsou věci, co dělám raději. Radši se vídám s kamarády, radši cestuji, radši fotím, radši tvořím. A že se musím nějak živit? Jestli se někde někdy budu trávit 8x5 hodin týdně, bude mě to muset bavit. Jinak radši budu barista, co většinu času dělá dobrou kávu, povídá si s lidmi, zve si tam své kamarády a rozdává úsměvy. Btw. na konci srpna razím s kamarádkou do Peniche na surfy, budeme i den v Lisabonu a pár dní v portu, tak kdybyste chtěli trochu české komunikace nebo dovézt zásobu tatranek, let me know!!! :-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Teda, tak to sis něčim prošla, holka! Člověk musí první najít tu cestu, jak se najít :)
      To je super, ráda pokecám!

      Delete
  6. Tvojim pocitom rozumiem, darmo sme zvlastna generacia, asi o dost ina ako nasi predchodcovia. Ja stale rozmyslam ci ostat na Slovensku a hlavne v praci v ktorej som momentalne. Nemozem povedat, ze by ma to az tak nicilo ako teba, ale viem, ze toto asi robit cely zivot nechcem. Tak uvidim ako sa to bude vyvijat :)

    ReplyDelete
  7. Jezis, ja te tak naprosto chaapu! Ja jsem ted ta co bydli v te Praze, cely dny zabiju v praci, ktera me absolutne nenaplnuje a nikam nesmeruje. Citim se strasne demotivovana uplne ke vsemu. Presto snim kazdy den o zivote na plazi a tom, ze bych zase nekam vycestovala... Pred tremi roky jsem se sama sbalila a odjela na pul roku do Thajska a bylo to to nejlepsi rozhodnuti ever! Tak mi drz palce at to zase nejak dopadne:)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Nadhera. drzim palce. Proc mam pocit, ze mnoho z nas Praha nejak "demotivuje a srazi na kolena". Mne se hrozne ulevilo, kdyz jsem ji pred rokem opustila a zmizela do NL. A ted jsem v dilematu, zda ma pro me cenu v ni setrvava.

      Delete
  8. Som nesmierne rada, že sa ti tvoje prianie splnilo a že si momentálne so svojím životom spokojná ♥ ❀

    ❀ Blog de la Licorne ❀

    ReplyDelete
  9. Wau, napísala si to naozaj úžasne❤ Úplne viem ako si sa cítila, ja som si tým tiež prešla a nasledovala výpoveď v práci, prerušenie studia a následovali 3 mesiace v Amerike, ktorá má ako ty sama hovoríš vyliečila, vytiahla u depky a nasmerovala
    Uvedomila som si kopu veci, tiež som si sama pred sebou priznala fakty, pred ktorými som utekala a všetko je zrazu akési jasnejsie 🙂
    Tak má po prečítaní tohto článku potešilo, že je viac ľudí s kým možem zdieľať takéto pocity a skúsenosti 🙂

    ReplyDelete
  10. Tak to je naprosto nadherny clanek, ke kteremu mam spoustu myslenek a slov. Nicmene pocity "depky" z toho zivota, z tech naroku (ano, hodne na holky - to je, ze musi mit skolu, pak tu praci a samozrejme by mela myslet i na to, ze po 30 bude mit nejspis problem otehotnet), ma podle me spousta lidi naseho veku. Take si jen preji zit tak, abych byla spokojena. A ano, ja bych si prala rodinu, ale preju si s ni cestovat, preju si pracovat tak, abych nemusela byt denne v kancelari...uf. Tolik myslenek...nelze ted popsat.

    ReplyDelete

Thank you for your lovely comments! :)

PAGEVIEWS

Blog Archive