S BATOHEM PO JIŽNÍ AMERICE | CESTOVATELSKÁ KRIZE

1/02/2018


O cestování jen s batohem do exotiky, o tom člověk slyší hodně. Vypadá to jako pohádka, ale ne pro každého a hlavně ne za každé situace. Když jsme ještě byli v Trujillo, naše nová spolubydlící mi povídala, jak backpacking není její oblíbený styl cestování. Pro mě taky ne, to už vím dávno.
Když ona absolvovala podobnou cestu jako my, nebylo ji z toho moc dobře. Dost to obnáší, hlavně vaše síly - jak psychicky, tak fyzicky. Samozřejmě jsem ji rozuměla, sice jsem byli v Trujillu měsíc, ale už tak jsem měla hrůzu to zase všechno cpát dovnitř a vyrazit na cestu.

Teď po dalších 14 dnech vám v devíti bodech popíšu, jak moc mi to nejde a jak velká je moje krize (občas):

1) Neustále přebalování, dobalování, odbalování, v batohu nemůžete nic najít, i když jste už absolutní profík v rychlo balení, stejně se vždycky něco najde na dně, co zrovna potřebujete. VŽDYCKY!
I když jsem DOOPRAVDY přebornice za tu dobu, stejně z toho batohu musíte všechno vyházet, i když nechcete. A balíte každý druhý den, v té lepší situaci.

2) Chcete taky cestovat po Jižní Americe? Víte, že je Jižní Amerika velká? Jako hodně velká? Víte, že Peru je snad ještě větší, než si dokážete představit? Já si to nedokázala představit. Až tady.
Všechen čas totiž strávíte v dopravě a čekáním. Noční autobusy, mini busy, letiště, přelety, taxíky, Ubery. Lítat se samozřejmě nedá všude, ceny jsou vysoké. Aby taky ne, všechno je tak strašně daleko!

3) A tak si najednou navyknete na spaní v jakékoliv pozici za jakékoliv situace. Moje průměrná doba spánku, co jsme opět na cestě, je asi kolem 4 hodin denně.
Proč? PROTOŽE JE VŠECHNO DALEKO! Takže musíte vstávat ve tři, poté ve čtyři, následně spíte v autobuse, následně je v hostelu strašný bordel, takže spát nemůžete, poté jste celý den na letišti. A zas a znovu. Chcete přece předběhnout davy a dostat se všude v čas. V čas je třeba v deset odpoledne, takže si vstanete ve čtyři.

4) Za chvíli to bude dva měsíce, co jsme vyjeli. Myslím, že jsem si zvykla na všechno. Přiznám se, v Huarazu jsem to chtěla vzdát, všechno to podpálit a jet domu. Cestuji jen s 13kg, i tak je to hrozně moc. Nenávidím ty momenty, kdy bych toho nejraději nechala. Občas jsou ale momenty, jako cestou na Machu Picchu, kdy bych to nevyměnila za nic na světě. Jak jsem psala hore, je to velmi emocionálně náročné. 

5) Kdy mě nechají brouci na pokoji?
Když jsem našla u sebe v posteli štěnici, ani mě to popravdě nerozhodilo. Netuším, jak moc víte o štěnicích, ale není to sranda. Nebyla ani sranda, co přišlo potom. Naštěstí se všechno vyřešilo, ale díky jednomu takovému braboukovi jsme se stěhovali hned čtyřikrát.

6) Co mě ale rozhodilo, byla moje vlastní blbost. Jak víte, na Štedrý den jsme byli na Machu Picchu. Kdo mě sledujete déle, tak víte, že jsem výlet sem plánovala dlouho a vím o tom všechno. Byla jsem připravená na všechno!
Byla jsem připravená na zimu, nevím proč, přeci jenom Machu Picchu je níž než Huaraz a Cusco. Co jsem vynechala bylo.. slunce. Mohlo by svítit, že? A taky svítilo. A když svítí tady, tak vás sežehnou pekelné plameny. 
A tak jsem na Boží hod ležela s úpalem či úžehem nebo co to je, spálené na uhel, že bych si nejraději odřízla celý obličej, s naprosto zničeným žaludkem a vidinou toho, že musím vstávat ve tři ráno. Opět. Nikdy nebudete mít dost opalovacího krému. Strašně to tu pálí, vždycky se spálíte a slunce je to hodně nebezpečné, takže mé blbosti zdar!

7) Jídlo je pořád stejné a najednou dostanete chuť vařit. I já. Člověk, co na světě nesnáší nejvíc plotnu a nebude vařit, i kdyby ho mučili. Samozřejmě, všichni vám poví, jak je cestování o jídle, což je! Ale po dvou měsících v Peru, už nebudete vědět kudy kam.

8) I když je tady momentálně začátek léta, v Jižní Americe musíte mít zabaleno do každého počasí. Když jsem sem jeli, tak jsem si řekla: "Ok, bude pršet, ale alespoň nebude zima." Jenže to jsem si jaksi neuvědomila, že většinu času budeme trávit v 3k a více nadmořské výšce. Kde je zima.. ale zároveň jste velmi blízko slunci, takže, jak jsem psala výše, budete neustále on fire. Tudíž, do Jižní Ameriky oblečení do každého počasí a nevyrazit na takovou cestu s nervy v kýblu, to zapomenete mozek.. jako já.

9) Když už nebudete všechen čas trávit čekáním na dopravu nebo v dopravě, budete ho trávit u počítače a mobilu. Proč, říkáte si? Protože budete muset najít ty nejlevnější, ale zároveň kvalitní spoje. A to něco stojí, hlavně ten čas. Neustále hledáme, pátráme, zkoumáme a přepočítáváme. Nikdy to nebere konce.

Co vy a backpacking? Kde všude jste to zkoušeli a jak moc to stálo vaše síly? Máte nějaký časový maximum či to pro vás nepředstavuje žádný problém?




You Might Also Like

11 COOL COMMENTS

  1. Ahoj Anetko! Super článek, teda, ale člověka by to pomalu odradilo od toho sbalení batohu i Ameriky!:D Hahah. K Bodu 1) znáš packing cubes? My máme 40l batohy a bez toho bychom se už neobešli. Největší výhodou je, že nemusíme nic nijak složitě hledat a přehrabovat, protože máme vše prakticky rozdělený. Je to fakt hrozně dobrá věc, už bych se ke klasickýmu kufrovýmu cestování nevrátila.

    Ať se vám daří! <3

    ReplyDelete
    Replies
    1. Anet diky, znam. Mam neco podobneho, ale jakz takz jsem si to vyrobila sama :) zkouseli jste to uz realne? Ono to vypada hezky, ale tak jako stejne furt hledam a neco potrebuji. My mame 65l, 40 by mi nestacilo na takove dalky a zmeny pocasi :) diky

      Delete
    2. Jojo, používám to už cca 2 měsíce, v Praze a po ČR jsem taky žila s jedním batohem. Je to skvělý, mám relativně málo věcí, tak nehledám vůbec nic. :D :) ať se daří a krize odejde! :)

      Delete
  2. nikdy som to neskúšala a vždy som si myslela, že to nie je úplne pre mňa..teraz to už viem :D rešpekt že si to dala

    Viki Ceglédyová

    ReplyDelete
  3. Ahoj Anet, soucítím s tebou!! Já byla takhle jednou ve Vietnamu. Bylo to sice jen na dva týdny, ale bohatě mi to stačilo! Jídlo pořád stejný, takže jsem se neskutečně těšila domů na pořádný český jídlo. Navíc mě tam chytnul žlučník - asi právě z toho jídla, takže mi celou dobu bylo blivno. Spaní v zablešených hotýlcích... No, bylo to dobrodrůžo a jsem ráda, že jsem to absolvovala, ale mám už svůj věk a ráda si na cestách užiju komfortu. Přeju ti hodně síly, jak dlouho budete ještě takhle cestovat? Jednou na to budeš vzpomínat s úsměvem. :) Ahoj! Jindra

    ReplyDelete
  4. Krásný a zajímavý blog - odebírám! Když koukneš ke mě popřípadě budeš taky odebírat budu moc ráda
    https://janinatvoriskvosty.blogspot.cz/

    ReplyDelete
  5. Good post, love this sharing so much, thank you!

    ReplyDelete
  6. Naprosto chápu! V létě jsem jela na dva měsíce po Asii a měla jsem to podobně. Čas od času, tak jednou za dva týdny jsme si zaplatily víc za hostel (ne 6 dolarů, ale třeba 12), abychom se daly do kupy a odpočinuly si. Jo, cestování není vždycky procházka růžovým sadem, ale stojí to za to, no ne? :)

    ReplyDelete
  7. Ahoj Anet, jsem ráda za takové články. Lidé si často myslí, jak je při cestování vše růžové a neuvědomují si, co zatím vše může být. Přeji hodně štěstí na cestách a ať se jenom daří. :)

    ReplyDelete
  8. Přesně vím, že já nejsem backpacker. I když to občas vypadá lákavě. Cestování ano, život v cizině ano...ale vím, jak moc mě unavilo třeba i Bali. Tam jsem si celkově o sobě uvědomila spoustu věcí - že nejsem tak free minded a miluju výdobytky moderního světa :D (třeba jako jídlo v klasické restauraci západoevropského stylu)

    ReplyDelete
  9. super čtení, mam rád tyhle články z Peru :)

    ReplyDelete

Thank you for your lovely comments! :)

Blog Archive

NAPSALI O MNĚ

~ Blogerka měsíce Březen 2018 pro blogerky.cz:
~ ROZHOVOR pro levnocestovani.cz
~ Moje články pro iKoktejl.cz TADY

BLOGGER