- některé na házení po lidech, jiné na diamantový prsten.
tohle léto jsem si představovala jinak, a upřímně si přeji, aby byl již srpen u konce. hlavně z toho důvodu, že slunce nám již ukázalo, jak hluboko jsme se jako lidstvo dopracovali, není potřeba to dál protahovat. a ještě více se děsím návratu do portugalska, kde můj srpen bude pokračovat do listopadu. což je jediná věc, které se děsím, jelikož po měsíci a půl v česku, bych chtěla být už raději sama. a neustále mi hraje věta v hlavě, jak sis mohla myslet, že se máš kam vrátit, když si sem nikdy nepatřila. pocit absolutního oddělení od reality společnosti, kde se nacházím, a to ústecké, se na mě lepí jak odporná vrstva špíny, co nejde umýt.
ostatně jako vždycky, a jsem za to na sebe naštvaná, jsem překvapená svým okolím a nejen okolím, ale českou společností jako takovou. možná to takto máte i vy, co zde žijete trvale, ale já jako někdo, kdo žije již dlouhodobě v zahraničí, mam vždy naivní představy, že se něco změní. nezmění.
ale lepší nic neni. a uhodí mě to hned v ten moment, kdy vystoupím z letadla a šlyším češtinu, někdy už i na palubě.
opět se budu otírat jen o společnost ústeckou, tu kterou znám asi nejlépe, a o ženskou otázku, jelikož nemam možnost jako heterosexuální žena se vžívat do jiných menšin či genderových postavení.
tahle společnost je plná nenávisti. a tak moc hluboko zakořeněná, že to už hranicí s poruchami osobností a psychopatismem. z čehož se vytvořila morální zásada.
to, co jsem si vždy myslela, že se změní, jak bude vyrůstat, jelikož jsem celý život byla trochu jiné a velice zvídavé dítě, žila jsem tedy v domnění, že toto se v mých dospělých letech stát nemůže. může a je to ještě horší. vyrůstala jsem s tím, že to, co jsem slýchávala jako dítě a jak se lidi kolem mě chovali, nebude problém mé budoucnosti. je.
a toto není ani cílená nenávist proti ženám, tady se nenávidí každý a ještě to rádi šířej dál. bez studu. opět za oponou morální výše.
česká společnost trpí silně na flexování. flexování na každého a všechny a nejlépe, pokud se něco dělá jinak, musíme se tomu výhradně postavit. vždycky potřebujeme někoho nenávidět. nejlépe ženu. protože přece kluci vždycky budou kluci, že?
to, že v ústí je největší flex mít nový auta, hodně dětí a úspěšného chlapa (wtf) a pak se vytahovat úspěchem dětí, který mají asi tak tři a půl měsíce - neustále to všem připomínat na sociálních sítí, fotit si tam ty děti - nejlépe polonahý - což je asi ten nejhorší zločin lidstva - je normální, ale o co víc, TADY JE TO MORÁLNÍ! a pokud u toho nepěstujete nadženství - tedy ženu všeho schopnou a všeho zařizující, co si nikdy nesedne na zadek a maká jako šroub, aby ji stejně sousedka, či tchýně, shodila při první příležisoti u rodinné večeře - jste špína společnosti. všechno ostatní není morální - tedy špatné.
protože chraň bůh, aby se dělalo něco jinak, co morálně nesedí do české společnosti. nerada bych to tady stáčela na sebe a neustále urážky a trapné narážky od rodinných či dalších lidí, co jen tak potkáte, nikdo o vás nic neví, ale každý vám to vysvětlí lépe a poradí vám. a nezapomeňte, že dobře mířenýma radama se hezky dláždí cesta do pekla. a podle mě bude peklo brzo plný ústečáků. já přece nemohu šířit názory, to o čem nic nevim, tedy o zakládání rodiny - ale slyšim, co povídá moje okolí a to, jak se staví ke mně. jako poslednímu vyvrhelovi - rozmazlenými spratkovi. člověka totiž charakterizuje, jak se choval v osmi letech na celý život a nejlépe, když vám to famílie připomíná až do vašich třicátých let. jen proto, že oni mají morální flex. jsou vám jako rodinná společnost nadřazeni. obzvláště muži.
generační hlubiny jsou tady nejen markantní, ale hlavně oslavovaný. a je to ten další flex, který pak přenášíme na mladší generace. a šíříme zlobu a nenávist jako dobře stravovatelnou rajskou, co udělala tady sousedka a bude to ráda připomínat mladší sousedce, jen aby ji ztrapnila a ponížila.
flex toho, že nemám chlapa, ale tajně ho hledám, jen abych splinila radost společnosti, která mě pak stejně pomluví.
flex toho, že si toho chlapa najdu a pak to rychle cpu všude, jen aby to každej viděl. když jsem předtím hlásala, jak nenávidím chlapy - a během 14 dnů se ze mě stane MY, NAŠE, JÁ A MOJE DRAHÁ POLOVIČKA - jsme jako siamský dvojčata - jen ať to všichni vidí. je to sice debil, co mě ztrapňuje a dost pravděpodobně čumí po moji kamarádce, ale hlavně, že ho mam. uf.
flex toho, jak mam krásnou rodinu, honem honem to všude ukázat, abych pak potají lezla za milencem a předstírala, že jsem morálně vysoko. na sociálních sítích samozřejmě.
flex toho, že nenávidím Krainovou a Třeštíkovou - protože mají názor a nebo úpravu na těle. protože jak jsme se už z český spolenosti naučili - ženské tělo patří všem, jen né dotyčné ženě.
flex toho, když si pupkáč od dětí a pěkný manželky u stolu stěžuje na to, že holky nosí krátký sukně a výstřihy, jen aby ho provokovaly a jemu nadsamci podobnýmu podprůměrnýmu člověku s tendencí volit SPD, ale tvářit se jako socan, ztěžovaly život - samy si o to říkaj - tak se nemaj tak oblíkat - jako kurvy.
flex toho, že někde pracuji několik let, ale při první příležitosti zničím a pomluvím novou kolegyni, jen aby moje místo vrchní královny samice naděždy třetí, nemohlo být otřeseno, stejně jako nemůže být otřesena moje internalizovaná misogynie, kterou ve mně buduje společnost - protože pomlouvat a nenávidět ženy je jediná možnost, jak být oblíbená v této společnosti.
něco je být v bublině feministek na instagramu a libovat si tam, jak je svět krásně posunutý a něco jiného být osoba vlastnící ženské tělo a žít reálný život mezi ostatníma.
proto jsem čekala, že toto léto bude jiný. uvědomuji si, jak moc tímto trpím. od začátku léta mi neni fyzicky dobře a začíná se to silně odrážet na mé psychice. kdykoliv se ráno podívám do zrcadla, vidím, co všechno je špatně zvenku, ale i zevnitř - a tam někde začíná problém okleštení morálkou. už mě nežere jenom endometrióza kousek po kousku mého spodku, ale vyžírá mě morální postavení lidí, který s morálkou nemají nic společnýho.
a nezapomeňme, že morálka je koncept. být mravní člověk není podložený na vědeckých faktech, ale nad tím, čím se lidí řídí a jak žijou, kým se obklopují a jakou kulturu absorbují. morálka není univerzální. tradice se musí bořit a stejně jako už psal Nietzsche - nadčlověk či člověk, co je schopen se rozvíjet dál, je pouze ten, co tyto hodnoty boří a tvoří nové. největší postavení morálna je to ničit. od základů.
zacyklila jsem se někde hluboko, kde nechci vytáhnout paty z domu nebo z chalupy, protože žiju strachem z ostatních lidí. a tady je přesně ten moment, kdy moralisti kroutí očima a říkaj si, že si to zase moc beru:
tak si to tak neber, byl to jen vtip, je největší scam naší doby vůči ženám. tedy nejdřív tě urazim a pak z tebe udělám debila, protože nerozumíš vtipu. jak totiž víme, žena je považována za vtipnou, jen když se směje vtipu muže, nikoli pokud ona sama dělá humor.
jenže, já vím, jaký dopad má vystoupit v moji bublině mezi lidi a nemít na sobě masku štěstí. radosti. krásy. a řekněme si popravdě, oslavila jsem 33 a moc krásy kolem mé osoby najít nemohu. cítím se tady jako v kleci.
pořád mam před sebou všichni ty oči, co mě soudí. a čím víc je můj život opačným rozhodnutím toho, co se po mně chce, tím víc jsou ty pohledy urputnější, naléhavější a plný nenávisti. jak to má asi člověk, co plní tyto morální hodnoty a stejně není společnosti za?
odrážejí se ode mě ty pohledy a vytvořily ze mě klauna, co se skrýva po maskami - orientuje se ve společnosti, kde vzhlížíme k východu a od západu máme ještě dost daleko.
naše flexování jsou jen strachy a soudy, co máme vůči sobě. a někde jsem teď četla, že pokud chce jít člověk dopředu, nemůžete se dívat do stran. taky bych k tomu dodala, že nedívat se do stran chce pořádný kus odvahy. protože ty strany, co nás formují, obsahují tolik jedu, jen za účelem nás srazit dolů. protože pokud já v životě dělám chybu, tak ty ji musíš udělat taky a ještě si z toho uděláme morální zásadu.
podle sebe soudím tebe, nebo spíš, podle těch rozhodnutí, co jsem nikdy neudělala a chtěla jsem, odsoudím teď tebe, protože děláš věci jinak.
deborah levy řekla, že každý, kdo je svobodný, moc dobře ví, kolik ho ta svoboda stála.
a já se v mé rodné hroudě přesvědčuji každým dnem víc a víc, jak mě to už okleštilo, a že svoboda se nerovná štěstí, ale občas kleště společnosti. nepochopení. odsouzení. a strach chodit na rodinné oslavy.
*název článku je překlad z písně Taylor Swift - My Tears Ricochet
*doporučuji se přečíst Deborah Levy, citace je z knihy The Cost of Living: A Working Autobiography
❤️
OdpovědětVymazat