Social icons

s kůží na trh

14. února 2017

Jelikož včera dávali v televizi Eat, Pray, Love, což je asi moje nejoblíbenější knížka. Měla jsem s Marcem rozmluvu na téma psaní, motivace, najít v sobě tu sílu psát a ukázat se světu. 
Marco mi na to řekl, přesně jako ve filmu, pokud do toho člověk nedá sebe, přestane se starat o to, co si lidi myslí, jak to soudí, kdo to čte a proč to čte, nikdy spisovatel či bloger nemůže být úspěšný.
Ono je tak strašně těžký se přestat bát psaní a vyslovení svých názorů, vždycky si totiž představím všechny ty oči, co to čtou, doopravdy jen představím, a strašně se zastydím.
Dát do psaní sebe sama je asi ta nejtěžší věc na celém tomto procesu, protože pokud to nejste vy, hrajete si na něco, co nejste, tak nemůžete očekávat od druhých, že to budou číst. Bojíme se tolik být souzení v této době, přitom celá naše generace je na tom založená. Veškeré sociální sítě jsou o očích, které je sledují a soudí, vyváří názory a ty následně ventiluje do světa. Bojíme se základu veškerého kreativního bytí. 
Není to jenom o psaní, jak jsem zmínila, je to celý kreativní proces, ať jste fotograf, malíř či básník, najít v sobě tu sílu říct pravdu a ukázat, kdo vlastně jste, je ten nejtěžší krok. Hlavně pro mě tedy. Nikdo nemá rád na půl odvedenou práci a lidi to poznají, když do toho nedáte všechno.
Jak se ale přestat bát? Jak se přestat srovnávat s jinýma, kteří pro vás tu práci dělají lépe?
Nikdo vás nebude brát vážně, pokud vy se neberete vážně. Občas mi přijde, že v Čechách stále panuje stud za kreativní život. Je nám nalinkováno, abych po skončení škol hned šli do práce a tam vydělávali peníze na svoje živobytí. Marco, jako Ital, to má například úplně jinak, byl vychováván úplně k něčemu jinému. Byl vychováván k tvorbě, k myšlení a ne k tomu, že hned ve dvaceti musí běžet do práce, aby si na všechno vydělal sám. Samozřejmě, nikdy bych neodsuzovala ani jednu variantu. Sami se podívejme, jak to v Itálii vypadá a jak doopravdy v takové Kalábrii není klišé, že 40letý chlap stále žije se svými rodiči.
To, že neustále panuje všude stud, za to jak vypadáme, ok, lidi se s tím snaží bojovat, ale moc to nefunguje. Proč ale nebojujeme za větší kreativitu?

10 komentářů

  1. Pekné myšlienky, aj u nás na Slovensku je to podobné. :/

    www.rebelliouslily.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  2. Súhlasím... Občas mi je zle z toho Maléhé myslenia. Popravde ja sa snažím žiť svoj kreatívny sen, píšem, fotím, tvorím a keď skončím školu, hodlám to robiť aj naďalej... Nechcem každé ráno vstávať, chodiť do práce, ktorá ma nebaví a sťažovať sa zakaždým, keď bude príležitosť... Všetci sme strojcami svojho šťastia a je len na nás, aký život si urobíme...

    Flung out of space

    OdpovědětVymazat
  3. Pekný článok, je ťažké nebáť sa, a niekedy možno ani nejde o to, že sa človek bojí, skôr je tu otázka či to tak naozaj chce? Predsa len ísť s kožou na trh je stále náročné.
    LIFE IN PICTURES BY LU

    OdpovědětVymazat
  4. Krása, souhlasím! Moc pěkné fotky :)
    www.gingernika.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  5. Štěstí přeje nejen připraveným...ale i odvážným...

    Pá Věrka

    OdpovědětVymazat
  6. Hezky napsaný článek, pěkné myšlenky..

    OdpovědětVymazat
  7. To je tak krásně napsané a souhlasím s tebou :) Můj tatka mě tedy vede spíš k podnikání a založit něco svého. Bohužel to není nic, co by si přál nebo v čem by to bylo jednodušší, ale často mi říkal, že mám času dost, že budu pracovat po celý svůj život :D:D

    OdpovědětVymazat
  8. Přesně tohle jsem potřebovala! Vstoupila jsem do světa blogování tím, že jsem si založila stránku, napsala velmi osobní článek o sobě a první příspěvek. Teď mě čeká právě ta nejtěžší část a to jít s kůží na trh. A tak tu tímto komentářem na tvém blogu (mimochodem miluju <3 Portugalsko) vlastně dělám první krůček. Marco má pravdu musíme do toho dát sami sebe a také si uvědomit, že to, co píšeme/tvoříme je vlastně součást nás.

    OdpovědětVymazat

Thank you for your lovely comments! :)