já a lisabon, lisabon a já

7/17/2019


Možná bych imaginární knihu měla věnovat Lisabonu. Možná by to vůbec nemělo být o návodu na neštěstí, ale o tom, co mi Lisabon dal a vzal. O tom, proč se tady dějí podivné situace a věci kosmického rázu. Proč všechno, to dobré i špatné vždycky souvisí s Lisabonem nebo když v Lisabonu jsem. Proč se tady dějí pořád ty stejné situace? Proč je tady poznávám a proč se k ním vracím. Proč se mi vrací do života, i když jsme je nepozvala ba je ani nechtěla nebo vyhledávala. Proč jsem lítám v zimě a brečím tady buď nad rozchody nebo se k rozchodům rozhoduji.
Proč jsem pak jezdím na léto a zadělávám si na malér?
Léto v Lisabonu jednoduše vždycky všechno odstartuje. Tentokrát jsem jela dopsat knihu. Nic jiného v tom nebylo. Rozhodnutí jsem udělala někdy v dubnu, a tak se objevila skvrna na slunci, v dálce zakřičelo jehně a nějaká čarodějnice zamíchala kartami. A bylo to. Ruka v rukávě, noha v nohávě.

A tak dneska ráno, když jsem se ocitla na pár dní osamocena.
Seděla jsem na krásném balkónku, tak jako minulý rok.
A rok předtím.
A rok předtím.
Jen byty se střídají, muži se střídají. Situace se ale absolutně nemění.


Dala jsem Praze rok.
A tak se opět musím sama sebe ptát, kde já jsem doma?
A ta neskutečná tíha poznání mi opět zlomila srdce.
Protože já nevím.
Sedím v Lisabonu a nevím.
Platí někdo za to, že jste schopní se v životě vracet pořád na stejné místo do stejné situace? Je život doopravdy jen jeden velký kruh, ve kterém opakujeme chyby tak dlouho až se zblázníme a umřeme? Co když se rodíme s jistým cyklem, předurčením a někdo tam nahoře se na nás dívá a strašně se baví tím, jak jsme hloupí a běháme v kruhu nebo jako křeček v kolečku. Protože tentokrát, tentokrát to kolečko roztočím ještě víc, až se urve a já s ním uteču. Jasně.

Tak třeba zase příští rok.

Pocit toho, že nikomu nepatříte je velmi osvobozující, ale zároveň smutný. Člověk se s tím ale sžije. Patříme jen sami sobě, jak by jistě řekl nějaký vtipný eso člověk.
Pocit toho, že nevím kam patřím. Ten není osvobozující ani z rychlíku. Není ani smutný. Je prázdný. Je to čistá, hluboká nikdy nekončící prázdnota.

A tak, do nekonečna budu pendlovat mezi Lisabonem a Prahou. Až se dočista zblázním.

A jak člověk pozná, že se zbláznil?


Abych ale článek, který bude asi dosavadním nejslabším, co jsem kdy napsala. Otevřeným možná. Přínosným nikoliv. Úplně nezabila. Mam pro vás doporučení, co si na léto přečíst a co mě za poslední dobu moc bavilo:

Kdyby tak na mě někdo někde čekal - Anna Gavalda, půjčila mi to Johanka a já byla nadšena. Pokud nechcete moc přemýšlet, ale pobavit se nad situacemi ostatních, tohle je to nejlepší na léto. Možná přijde i smutek.
The Year of Magical Thinking - Joan Didion, právě dočítám. Je to těžko, více jsem se rozepsala na instagramu a pokud jdete z instagramu, tak víte, co vás asi čeká.
Než vystydne káva - Tošikazu Kawaguči (TADY), za mě TOP kniha na léto. Možná budou slžičky, ale v dobrém. Knihu si dáte za jeden odpolední klídek, možná na pláži, možná na chatě. Udělá vám radost. Vykouzlí úsměv.
Co čtete vy?


You Might Also Like

0 COOL COMMENTS

Thank you for your lovely comments! :)

Blog Archive

NAPSALI O MNĚ

~ Blogerka měsíce Březen 2018 pro blogerky.cz:
~ ROZHOVOR pro levnocestovani.cz
~ Moje články pro iKoktejl.cz TADY

BLOGGER