navoněná bída

dnešní esej na téma, jak nemít, co na práci... a nebát se to použít.

celý článek je inspirovaný TÍMTO.

když nemůžeš tak přidej, to už přece neříkáme. to se nehodí. odpočívat je lidské. vážně? co na to sociální sítě a oslava přeslazeného workoholismu? co když nejsi zaměstnaná? a teď nemyslím zaměstnání jako takový, ale vyplňování volného času radostí, nebo-li býti nikým. co když, ale doopravdy, jenom co by kdyby, nemusím nic dělat? pěstujeme vztahy s okolím a jejich hustle culture nebo chceme pěstovat vztahy sami se sebou?

a přesně jako na konci v ďáběl nosí pradu: ale co když to nechci? 

nebuď blázen, aneto, tohle chce přeci každý. (řekla společnost.)

dělat nemusíš. ale mohla bys. 

když jsem se v roce 2021 rozhodovala, co dál, zda mam pokračovat být myšička v korporátu, jen abych živila život v lisabonu, a nebo raději pro jednou udělám něco pro svou duši, ptala jsem se sebe sama, zda toto doopravdy chci? je někde vidina lepšího zítřka? žádná vidina lepších dní neni a nic nemá cenu, pokud vás mohu okouzlit mou nihilistickou vášní.

krysí závod, tohle jsme si na sebe upletli sami. ať děláte, co můžete. nikdy nebudeme dost. tučná výplata, řada dětí, s prací či bez práce, v korporátu nebo na volné noze, koníčky, sporty. vždycky přijde někdo, kdo vám ukáže, jak moc to děláte špatně a ještě málo. a pozdě. jenže když se ráno podívám do zrcadla, chci být vůbec dost dobrá? a pro koho? co kdyby mi to bylo všechno úplně ukradené.

víte, proč si většina lidí dělá srandu ze čtení romantasy a smuttu, nebo jenom obyčejné, plytké romantiky? ze čtení vymyšlenejch příběhů o jiných světech nebo dobré známé fiction založené na pohádkách? něco na jednoduchosti je. stejně jako ticho je největší luxus, obyčejný život je hned v řadě za ním. a fantasy žánr dává pocit, že někde existuje něco lepšího, mimo otřesnou realitu. 

protože to nesplňuje podmínky nynějšího kapitalistického života plného hustle culture. hustle culture, společenská neudržitelnost. není moc miléniálů, kteří si nyní dokáží užít pohodlný život, zaplatit nájem, ušetřit korunu a mít vidinu lepších zítřků. a teď mluvím o bezdětných miléniálech, těžko mohu posuzovat život někoho, v jehož botách nekráčím. ale z celého srdce si dokáži představit, jak je to všechno, jen né jednoduché. jsou ale tací moji vrstevníci, kteří by raději strhali vlastní život v rámci plnění společenských norem. protože pokud neplním ambiciózní karierismus, tak zásadně musím zakládat rodinu. nic mezi tím neexistuje. možná tam někde mezi tím, leží štěstí.

nic totiž není víc proti moderní době a samotnému hustlismu, než ležet po večerech doma s knížkou, nic nedělat, nemít žádné plány a být u toho ŠŤASTNÍ. věřte mi, pokud chcete přijít o kamarádstvo a chcete vyfiltrovat zlobu ze života, buďte šťastní (a žena). 

protože je všeobecně známou pravdou, že nic nenasere lidi víc, než spokojená ženská, která toho nemá moc na práci a po večerech čte o elfech, co maj parádní seggs. ženská, která je jenom ráda, že je ráda. bez udání důvodu.

minulý pátek večer jsem se totiž ocitla ve spirále čtení a když přítel přišel večer domů, zeptal se mě: to jsi do teď jen četla? a nemyslel to nějak špatně, spíš myslel ty kvanta hodin, který jsem od odpoledne, co jsem zaklapla počítač, strávila s knihou. 

moje odpověď byla: ano a zítra to udělám znova!

a tak jsem stála před uvědoměním toho, jak moc jsem spokojená a že chvíli všechno nechat a za ničim se nehonit, nestresovat a jenom být, je to nejlepší, co jsem pro sebe poslední měsíce mohla udělat. žiju v bezbřehém světě ignorismu a hodlám v tom zůstat.

doba se totiž otočila, díky sociálním sítím, vidíme, co všichni dělají a nejlépe všechno stejný a najednou. a už tim nemusíme jen osilňovat sousedku, teď s tim můžeme oslňivat celičký svět díky kliknutí na plastovou krabici - a ještě je všechny nechat, ať se cítí méněcenně. tudíž originalita toho, že si budeme závidět něco, když se můžeme navzájem předhánět vlastní zaměstnaností a tím, že nesmrdíme korunou. a pokud tou korunou smrdíme, tak o to víc ukážeme, jak jsem strašně zaměstnaní, abychom se pěkně předehnali. tak jsme se pustili do závodu, a kdo chce kam, pomožme mu tam. 

závod o to, kdo zemře dřív na nervy a nebo si užene infarkt. (alespoň u toho budeme hezký a uspěchaný, úspěšný na sociálních sítích, protože tam se děje svět) ale hlavně mít toho, co nejvíc na práci. 

I cry a lot, but I am so productive, it´s an art. - Taylor Swift

návod na pasivní agresivismus hustle culture: nikdy se nezastavit a pokud máš čas? přidej si tam kurz, začni investovat třeba? ty neinvestuješ? tak to brzo umřeš. a ještě chudá. a dost možná ošklivá, protože neumíš stárnout, tak jako zbytek instagramový populace, co dělá face yogu a ty mezitim spíš na obyčejnym polštáři břichem dolů. a ještě si dáš skleničku červenýho večer, abys měla pěkně žlutý zuby. a botox si dovolit nemůžeš, protože bys pak neměla na ty trapný knížky. a víno. a bude ti 33? za pět let se na tebe nikdo nebude chtít dívat. ale zase si tam těch úprav nedávej moc. běhej víc. to je moc, budeš stará. cvič víc. a nejlépe pilates na přístrojích, který vypadaj, jak když vám za chvíli vytáhnout vaječníky i se žaludkem. ale nezapomeň to dát na instagram a hlavně, BE REAL, u toho. žij přítomností. čti pouze non-fiction! musíš být vzdělaná a nikdy se nesmíš přestat vzdělávat. ale nikomu to neukazuj! a ty se kreativně nevzděláváš a jenom chodíš do práce a školy? škoda. a proč nemáš děti? to asi nemůžeš vydělávat moc pěněz? manžel ti jistě dá. ale neber si moc, jsi přece samostatná a emancipovaná žena. feministka? tak to se asi neholíš v podpaží. holíš? no tak to bys měla chodit na depilace. zkus i odpočívat. počkat, to jsme na začátku kruhu.

a jako třešnička na dortu, pokud vylezeš jenom přes práh bytu - kterej si dovolit nemůžeš, dost pravděpodobně ten den necháš venku půlku výplaty. ty na to nemáš? tak se snaž víc. 

úspěchem už nikoho neoslníte - uspěchaností ano, a čím víc, tím líp. úspěch je v této době samozřejmostí. co jste, když ho nemáte? chcete nic nedělat? a mít normální práci, kde sice nevydělávám na kapitalistický hračky, ale prostě vydělávám, tak abych byla spokojená. nehonit se za ničim? ani za těmi dětmi a manželem? protože se mi to takhle prostě libí? a taky protože nemam jinou možnost. v hlavním městě bych nikdy nepřežila, aniž bych upsala duši korporátnímu ďáblu a nebo neměla ten kýženej business. ani na jednom neni nic špatného, pokud to člověk chce. ale nějak se mi nezdá, že bychom to měli chtít všichni? 

asi jsem ve škole chyběla, když se učil chtíč krysího závodu. proč jako krysy běháme v tom labyrintu workoholismu a předvádíme se, že my na to máme? 

doopravdy uspěchaní lidé, kteří bojují o přežití sebe a rodiny, nesdílejí na sociálních sítích, natož nepřispívají do tohoto circusu zvanej úspěšnej moderní život. já si tady nediktuji, abychom všichni žili pomalu a v zenu, žili přítomností a pěstovali sebelásku (nezapomeňte, že sebeláska na sociálních sítí se rovná láska sebe, ale nikdy bližního svého!).

a když nechcete a vyskočíte z toho rychlíku? dovolíte se (i kamarádstvu) říci, že vás tohle baví a víc nepotřebujete? spočítejte si, kdo vás na konci doopravdy pochopí. to je nová cesta do pekel, jak si zajistit, aby vás všichni nenáviděli - nic nedělejte, jen si čtete nebo koukejte na seriály a buďte u toho šťastní. lidi už se neotáčí za navoněnou bídou, tu už máme na dosah ruky. střední třída je navoněná bída, která si myslí, že všechny oslní nulovým kapitálním úspěchem. předhánět se, co kdo toho udělá víc, je novej luxus a všichni to chceme. nikdo už nám nepoví, že jsme si tohle peklo udělali sami a že neštěstí z náš čiší jako mor. 

morál týhle story je, že budu dál spokojeně sedět doma s knihou a budu si to užívat. a možná vy byste měli taky. informační bída je novej luxus. začátek léčby naší doby je si uvědomit, že my jsme ten problém. sociální sítě z nás udělali narcistický mostra (včetně mě) a dost pravděpodobně včetně tebe. a pokud jste se někdy zlobili na ženu kvůli tomu, že nic nedělala, i několik dní v kuse, tak si dejte facku.