Asi jako s každou velkou love story, všechno musí přijít postupně s časem (a dost často i odejít). Ať už je to láska k místu, psovi, pivu či člověku, přijde to, až to přijde. Může být pět sekund nebo deset let, to už je jiná. Nebo ne?
Jen se podívejte na mě a Lisabon, ještě minulý rok touhle dobou jsem to město proklínala, o dva měsíce později jsem si nedokázala představit můj život někde jinde.
Když jsme přiletěli do Peru, nebyla jsme z toho nadšená. Asi poprvé za celý život jsem měla problém v sobě najít ten známý, travel blogery věčně omílaný wanderlust.
Až při západu slunce na Miraflores v Limě jsem si uvědomila, že na tom možná něco bude.
Ta první chvíle, kdy jsme se absolutně zbláznila do Peru přišla až v Trujillo. Ne z důvodu dobrého a levného jídla (což já velmi ocením), ale z důvodu všudypřítomné pohody, která zde panuje.
A v tu chvíli jsem věděla, když jsem ten wanderlust chytila zpátky, že nastal problém. Nechce se mi domů. Už zase.
A řeknu vám něco, je to úplně jednoduchá, ta stejná rovnice jako v Lisabonu. Jakmile se vám něco začne líbit a najednou zjistíte, že na to "něco" máte velmi limitovaný čas: ten čas začne být až moc vzácný, ten čas uteče až moc rychle a všechno je to najednou pryč.
Jenže, jako s každou velkou love story, pokud ten limit tam nebude, tak přijde rutina, zaškatulkujete se ve vaší komfortní zóně. Protože tu si můžete postavit kdekoliv na světě, a to, co vám bylo jednou tak vzácné, se stane vaší klecí.
Když jsem řekla ty vzácná, moje oblíbená slova: "Co kdybychom si to tady prodloužili." Věděla jsem, že to není dobrý nápad. Akorát bychom si to zhnusili. Ono je toho tady totiž hodně, co zpracovat, vstřebat a "přeprat".
Každopádně najít v sobě ten ztracený wanderlust, byla jedna z nejkrásnějších věcí od odjezdu z Lisabonu. Já si totiž myslela, že jsem navždycky nechala srdce v Portugalsku.
Nechala jsem tam velkou část, pro kterou se samozřejmě musím vrátit. Ale srdce, obzvláště to cestovatelovo, je dost velké a připravené snést zátěž. Přeci jenom se dá rozkrájet na tisíce kousků, které máte potřebu rozdávat všude po světě. Ten problém je, dokázat ty kousky najít a občas vytvořit nové. To totiž trochu bolí.
Co vy a wanderlust? Taky ho ztrácíte, nacházíte a neustále naháníte a hledáte?
Pěkně napsané. S tím tvým prodlužováním pobytu to mám trošku podobné. Milujeme Mallorcu, ale když přišla otázka, zda bychom tam chtěli žít, musela jsem si přiznat, že ne. Už by to totiž nemělo to kouzlo.
OdpovědětVymazatJá jsem to zažila v Anglii, a to snad v každým městě, do kterýho jsme tehdy vycestovali. Ale jak píšeš ty, tak díky bohu jsme jeli zpátky domů dřív, než se nám to tam zprotivělo. Ale ráda se tam vždycky vrátím ♥.
OdpovědětVymazat