když jsem byl ještě malý kluk.

již několik měsíců jsem seděla nad rozbitýma converskama, které jsem nedokázala ani za nic vyhodit.

přeci jenom, staré obnošené conversky jsou ty nejlepší a taky nejstylovější. to samozřejmě ano, vo tom ani potom, ale conversky, co jsou samá díra, žádná podrážka, jen špína, co nelze vyprat, to už je smutek. ty conversky vypadaly jako moje staré já. hrozně cool, ale nosit se to už nedalo. bolely mě z toho chodidla, ale i nohy. a jak víme, bez toho nelze fungovati. byl to pro mě boj je vyhodit, dva páry, ale nešlo to jinak. v tomhle už se nemůžu ukázat ani na pláži, a ačkoliv měly v sobě hodně vzpomínek, asi jako každé moje conversky, musely jít s pánembohem. stejně jako moje staré já odešlo někam pryč během začátku roku 2020. už jsem se na to nemohla koukat, ani s ní žít. bylo nás v mé hlavě až moc. a tak jsem vyměnila conversky za jejich dražší, ale kvalitnější verzi. základ je stejný, jen trvanlisovt se stala prioritou.

ať už se člověk nachází v jakémkoliv období, a možná to bolí až moc, je to esenciální pro náš následný vývoj, i kdyby to mělo trvat roky nebo třeba dva dny. i když to vypadá, že doopravdy není světla na konci tunelu. no, to světlo tam není, jelikož vy jste na konec toho tunelu ještě nedošli.
a až se tam dostanete, třeba přijde křižovatka, nebo kopec a vy musíte šlapat na kole, a to samozřejmě nejvíc na světě nesnášíte. jenže cesta jde dál. možná vás to bude bolet méně, protože jste si na tu cestu pořídili kvalitnější boty, a to se vždycky na túry hodí, žejo. pak si třeba koupíte novou pláštěnku nebo sundáte růžové brýle a vezmete si pořádné, abyste konečně viděli, co za hnus máte před sebou. nebo taky brýle potřebovat nebudete. natož boty, protože jste došli na pláž a tam zrovna máte být. nějakou tu chvilku.

a pak vás zkosí vlna, to vám ale taky nevadí, proto jste přece chtěli k moři.

a tak jednoho rána zjistíte, že vás to už tolik nebolí. zjistíte, že jste se posunuli někam, kde je dobře. i když pořád jdete dál a cesta je pěkně strmá, došli jste přesně tam, kam jste chtěli a to sami k sobě. ani jste to nevěděli, ale s trochou pomocí a vlastní dřinou, jste se našli.
ony ty mozkové záhyby jsou dosti složité, projít je, vyčistit je, uklidit je, srovnat je a nebo udělat bordel v jiné komoře. důležitý je se tam dostat a pracovat tam.

a jako si občas rádi usteleme v bříšku, jako v pokojíčku, proč si takhle neustlat u sebe v hlavě? tam přece ta cesta začíná, ale taky končí, vážení. a to je na tomhle světě přece strašně fajn.

a tak by možná taky bylo fajn, si pro jednou, na ty životy, už přestat permanentně stěžovat. ahoj. čau.