Social icons

já, lisabon I.

15 January 2023
ejnets - lisabon

vrátila se nám doba přecovidová. a boom cestování a digi nomádění je zpět, s tím se rozjíždí nereálný obrázek na sociálních sítí, jak se doopravdy v portugalsku žije. pokud to tak můžu říci. to, že jsem to ustála v portugalsku je samo o sobě zázrakem. a teď vůbec nemyslím to, že jsem někoho potkala, s kým jsem v dospělém, reálném vztahu, ale spíše to, že jsem dostala šanci na novou práci během covidu, že jsem se zapojila do české školy v lisabonu, a že jsem neutekla, i když jsem byla velmi, velmi blízko. protože to, když po letech nemáte sám sobě, co ukázat, na něco reálného šáhnout a být pyšní. když jste v bytě s člověkem, kterého vlastně vůbec neznáte, v práci jste nespokojení a v kreativním limbu, nepíšete a jen všude posloucháte, jak je život fajn, fajn, fajn fajnový. a vy znáte jen samotu a osamění. tak se můžete taky hezky pěkně zacyklit. a vycyklit se dá pořádně zabrat. a ten obrázek života na sociálních sítí vykresluje zcela jinou podobu. nahrává tomu, že si přijde jako jedinej člověk na světě, který to v portugalsku nezvládá.


jak jsem se tedy zmiňovala na instagramu, před nějakou dobou jsem se stěhovala do algarve. na jih portugalska. hlavní důvod, nebo spíše pomocná ruka z tomuto rozhodnutí byla, že jsem potkala portugalce, který zde žije a já měsíc před setkáním s ním, tedy něco málo přes rok nazpátek, jsem dostala novou práci kompletně remote. stále pracuji pro portugalskou firmu, byla to i firma, ke které jsem se chtěla připojit, a moji kamarádce tam, ještě před covidem. bohužel přišel covid a nebylo pro mě možné změnit a zůstala jsem tedy v původní práci, se kterou jsem se sem stěhovala, abych měla něco do začátku.

já se nechci předbíhat a tohle pravděpodobně bude dlouhá etapa článků, kde bych i sebe sama seznámila, jak se to všechno stalo. ale abych i ukázala na problematiku stěhování se na druhou stranu Evropy za tím, že tady chcete žít i s prací té země. já jsem nikdy nebyla v portugalsku za erasmem. tohle byl vždycky nápad z mé hlavy. stalo se tak v roce 2016, když jsem sem odešla poprvé, abych zkusila život jako bloger a pisatel na cestách, ale abych taky zkusila něco jiného. neznámého. znala jsem jen erasmus ve španělsku a nějaké menší ťutky po evropě na pár měsíců. to mi bylo čerstvých 25 let. hodně z vás ten příběh zná a já nechci zabíhat do detailů. rok v lisabonu, latinská amerika a čechy.

pak jsme se sem stěhovala v půlce roku 2019, doslova ze dne na den. během 3 týdnů toho léta jsem dostala osvícení, sebrala jsem, co jsem měla, poslala životopisy a hrábla po první práci, co přišla. bylo mi čerstvých 28. prošla jsem si rozchodem z dlouholetého vztahu a docela krušných pár měsíců, kde se vůbec nepoznávám. nechtěla jsme být v praze, protože praha mě dostala do hlubin, ze kterých jsem se dlouho dostávala, byla jsem tam nešťastná a lisabon jsem milovala. miluji ho dodnes. přírodu, samotu a klid miluji ale víc. a nedokáži snést digitální nomády v lisabonu. a bohužel, během covidu, takovej uvězněnej digitální nomád, byl jediná možnost, jak potkat nové lidi. (tohle je vyloženě jak se cítím já, nechci, aby toto vypadalo jako útok, jen chci představit problematiku ze strany obyčejného života.)

ono totiž když se během covidu obklopujete jen lidmi, kteří vydělávají velké peníze mimo portugalsko, a nechtějí mluvit o ničem jiném, nebo o tom, jak je život v lisabonu levný a super, když vy vidíte za tu pokličku toho, jak reálný člověk žije, těžko se vám to stravuje. začala jsem ztrácet většinu kamarádek, které jsem doteď znala. nedokázala jsem se smířit s faktem, že jedinou konverzaci, kterou mohu nyní s lidmi vést, je o práci, penězích, klientech. nikdo se nezeptal, jak se máme, jen a pouze hledal příležitosti, jak urvat kus práce druhého nomáda, dost pravděpodobně dělajících socky či marketing. toto během covidu, kdy život pro lidi v lisabon vypadal, jako kdyby se nic nedělo.

a tohle bych si tady hlavně chtěla odložit. já život v portugalsku miluji. ale život v portugalsku není takový, jak vám ho předvádějí digitální nomádi. z lisabonu se stalo semeniště digitálních nomádů. já jsem si jistá, že i takový student na erasmu musí přemýšlet a hlídat se, aby vyšel. to, co je vám prezentováno na sociálních sítích, není reálné. 

nikdo se nebaví o tom, jak je to složité. občas smutné. a neuvěřitelně izolující, pokud nesdílíte stejné postoje. život v lisabonu je bublina. já byla na rande s cizincem, co nebyl portugalec, jen párkrát. raději jsem si vždy vybírala, či jsem kývla portugalci, i když to bylo velmi těžké s nimi, jen z toho důvodu, že jsem věděla, že budeme mít reálnou konverzaci o životě. v portugalsku. o tom, jak je to těžké najít bydlení, uživit se, potkat lidi.

hodně mě toho taky naučila česká škola a konverzace s rodiči zde, tady teprve člověk doopravdy pochopí jak těžký život pro rodinu je tady. jak se rodiče musí otáčet.

samota je neodmyslitelnou součástí tohoto procesu. a protože pro mě bylo těžké toto všechno překousnout, izolovala jsem se kompletně. většinu kamarádů z čech se odmlčela, protože nepochopení stěhování se do zahraničí od blízkých je taky dost bolestivá věc, ale o tom jindy. česká škola mi neskonale pomohla.


takže abych tuhle story dovedla k jádru pudla. v roce 2021 jednoho velmi smutného, osamoceného léta, kdy jsem se dostávala z těžkého post depresivního stavu, ze kterého mi pomohla až silná terapie, jsem viděla na facebooku událost. byl to sraz čechů a slováků v lisabonu. jen tak, kdyby se někdo chtěl přidat. a protože mi to přišlo až kosmický, jak mě to trklo do nosu. rozhodla jsme se, že tam zajdu. nikoho jsem neznala, šla jsem tam úplně sama. 

a v podstatě to, co odstartoval jeden takový sraz, se bude dlouho popisovat na několik článků. ty skvělé lidi, co jsem tam potkala, které teď mohu nazývat kamarády. tu nekončící inspiraci, co mi tihle lidi dávaj, a jejich tvrdé příběhy za životem v zahraničí, jsou příběhy samy o sobě a myslím, že tohle jsou ty příběhy, co bychom na sociálních sítí měli poslouchat. že to nejsou příběhy nereálných, zkreslených životů, o tom, jak to doopravdy chodí, ale jsou to příběhy o tom bojovat o své místo na slunci v zemích, kde vás nikdo nezná a kde, když nebudete mluvit perfektně jejich jazykem, tak vás jen tak někdo nepřijme.

mě jeden takový sraz nadchnul nade vše. změnil mi život. posunul mě dál.

na tomhle srazu jsem poprvé slyšela o české škole. a protože jedna věc, kterou na sobě cením je, že jsem se nikdy nebála ozvat, jsem se hned chytla příležitosti a v podstatě o učitelku v české škole jsem se zažádala sama a hned se pokusila sejít s ředitelkou školy. a vyšlo to.

chytla jsem se hned další příležitosti, byly tam i dvě Barči, obě zpěvačky. jedna natáčela video, a já se zeptala, zda si ji u toho mohu pofotit a druhá byla taky učitelka v české škole. natočilo se video by moi, já mam nádherný fotky, a dvě kamarádky.


kam tímhle mířím? ta story samozřejmě pokračuje dál, ale abych zase neodbíhala. směřuji tam, že není všechno zlato, co se třpytí a nevěřte lidem, co se vám snaží prodat pohádku digitálních nomádu o portugalsku. prošla jsem si tolika srazy nomádů, že z jednoho jsem se musela zvednout a odejít, protože moje energie jednoduše nerezonovala s tím, co se tam prodávalo. realita života v portugalsku je jinde. je krásná, ale krásná právě kvůli tomu, jak je to tady i těžký a ten reálný život tady má většinou víc nevýhod než pozitiv a ukáže se, jak moc tuto zemi a život v zahraničí milujete. 


život v zahraničí je oběť a investice ve víru, že to bude mít pro vás do budoucna obohacující prospěch, i když jste momentálně na dně, kde brečíte a vztekáte se, jste sami, nemáte moc peněz a nesnášíte vaši práci. a třeba taky přijde pandemie a nepustěji vás ani domů pod maminčinu sukni. 

tohle není pesimistický článek, tohle je článek o realitě všedních dnů člověka žijícího dlouho na cestách a v zahraničí. zároveň bych tento článek i chtěla věnovat těm, co to v portugalsku zkusili a nevyšlo to. jste hrdinové. mně to vyšlo až na potřetí. a když jsem tu byla podruhé na léto 2018, byl to velmi rychlý konec, kterým se ani moc nechlubim, protože mi nevyšlo nic a vyloženě jsem s touto ideou sekla. ale jak vidíte, není všemu konec, šance přicházejí, jen je musíte chytnout za pačesy a nejsou zadarmo. člověk se musí sakra otáčet. třeba vám to vyjde až na po páté, nebo vás to přivede jinam. ale to, co vidíte na sociálních sítích ohledně portugalska vám může hodně ublížit, protože byste chtěli, ale nejde to. nelétají tady pečení holubi do pusy. vždyť jen to papírování, jak se tady zařídit, je nekonečný. nemluvě o řešení ubytování v lisabonu, které bylo vždy tragické, ale momentálně je to spíše hororová zkušenost. jako tip na konec si tady odložim, pokud sem plánujete cestu, přidejte se do všech facebookových skupin, co můžete. tohle byla moje rada od roku 2016, jak na lisabon a stále to platí. najdete tam veškeré informace, lidé vám rádi pomohou. a s tím se i pojí, máme krajanské skupiny, srazy se pořádají a každý je tam vítán. pokud skupiny nenajdete, napište mi. 

budete dostávat šance, já tady nechci strašit s vesmírem a eso, ale nebudu vám lhát, to co mi do života přinesl jeden sraz a jedna snaha najít a poznat lidi, se dá snad popsat jen vesmírně. :) vždyť i na ty srazy digitálních nomádů v lisabonu jsem chodila jen a jen, abych někoho potkala. nemyslím partnera na život, ale kamarády. musíte to zkoušet, i když to bolí. 

vidíme se příště.

ahoj a čau. 

odkaz na video zmíněné, co jsem natočila s Barčou Fürstl ZDE, zvládly jsme to za jeden den, na telefon. 


ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon
ejnets - lisabon


Post a Comment

Thank you for your lovely comments! :)