Feministkou snadno a rychle si nezaslouží jen post na sítích, ale snad i kratší úvahu. pro ty, co maj na to chuť.
kniha pro mě otvírá témata, která jsou pořád v české společnosti velké tabu. jasně. jste z velkého města? máte sociální sítě a tam pěknou progresivní skupinu, kde sledujete všechny fajn influencery, co jdou s dobou a nikdy by nevolili populismus? vítej v šťastné bublině. tahle bublina ale neni reality, stejně jako tato kniha neni samozřejmostí. stejně jako slova této knihy nejsou denní chleba typické české rodiny.
já jsem z ústí nad labem. a jsem miléniál. (jsem chudák, vždyť já vim) doopravdy jsem si myslela, že moje generace je ta progresivní a že nebudeme svázáni diktátem sexismu a patriarchátu. minimálně, že si budu moct dělat, co já chci, za svého dobrého rozhodnutí, a támhle Jiřka mě nebude za zády pomlouvat, protože bláznivá aneta má už po třicítce a ještě nerodí. bláhově jsem si myslela, že tohle už nám nehrozí. možnosti jsou otevřené. a jak mi jednou jeden týpek řekl při rozchodu: víš, já bych s tebou byl, ale těch možností je tolik.
a znova. já jsem z ústí nad labem. při poslední návštěvě jsme s kamarádkou zašly jednu krásnou sobotu do baru, bylo někdy po jedné v noci. bar plných chlapů po čtyřicítce, až na barmanky, nás tam bylo asi tři a půl - žen. kamarádka se ozvala první, zda to není divný, že tady neni žádná baba. no protože jsou doma s dětmi. a kluci můžou rajzovat.
načež si k nám přisedl pán. tak nějak vyzvídal, odkud jsme, že z ústí? a že jsem vás tady ještě nikdy neviděl. to pamatujete tenhle bar ještě? vždyť to jste musely být ve školce. a máte holky muže?
odpovídám, že mám.
a na to pán:
a už jste rodila?
v mé naivitě jsem si myslela, že pán říká, rodilá. jako rodilá ústečanda. ptám se tedy ještě jednou, co prosím?
no jestli si rodila?
ne, nerodila.
a když máš muže, proč si ještě nerodila?
opakuji, já jsem z ústí nad labem... (a ačkoliv vyjádřím svůj názor na děti a svatbu níže, nejsem si zcela jistá, zda by žena měla být definována porodem. jako jen to mininum té sprostoty za tou otázkou. sprostota nemá nic společného s tím samotným porodem, jen konstatuji).
a popravdě, už jenom to, že je mi přes třicet, nemam děti a ani manžela. a pozor, ani to neplánuji. je to stále vrchol veškerého troufalství a pokud nesledujete kroky minulosti, v mém případě, bohužel i vrstevníků, tak jste jednoduše divná. co si budem, já jsem si na svoje konto již poslechla tolik urážek - studená, samotářka, divná, pošahaná, navždy skončí sama, uřvaná, už jenom to, že nenosim výstřihy, když mam co ukázat - prostě divná. knihu bych mohla napsat na to, jak moc špatná jsem za celej život byla, když odmítám procházet uličkou v bílých šatech a nechat se někomu předat. a pak hned dělat děti. protože to musíme definovat a ještě negativně, aby nám to konečně dalo smysl.
moc bych si přála, aby si společnost jednoduše zapamatovala to, že ne všechny ženy touží po svatbě a po dětech. tečka, konec diskuze. a hned za tím, že nikomu do toho nic neni. takže se na to ptát je nemístné, sprosté. jen si tady nechám poznámku, že se mě na to nikdy neptala nejbližší rodina nebo přátelé. opět - bublina. ale lidi, s kterými se již nevídám a nebo neznám.
bojím se toho, že tyhle obstárlé tradice jsou stále vnucovány do dívek mladšího věku. že jim je vkládáno do hlavy, že jako ženy nemají jinou možnost, než se zaškatulkovat do boxíku manžel a dítě nejlépe před třicítkou. že tohle srabáctví a sobectví se vylejvá na někom, kdo se teprve definuje a následně žije ve strachu. většina mých kamarádek či žen, které jsem znávala, mi řekly, že si vždycky myslely, že do dvaceti osmi budou mít tu rodinu a tím se jim naplní život.
já vždy tvrdila, že chci být bohém. bylo mi několikrát řečeno, že na mě nikdo nikde nečeká, natož v zahraničí. a myslím, že si nesu hodně traumat a dovednosti nebýt nikdy šťastná, protože mě společnost už jako mladou dívku definovala jako neúplnou a zkaženou. ty nechceš svatbu? neříkej, že nechceš děti! nerouhej se! tohle přece holky neříkaj! počkej, si povíme, až změníš názor.
nemít nárok na názor a pocity mi vždy přišlo jako součástí ženství. můžete mít jen ty hysterické pocity, ty vás jako ženu definují, ale nechuť splňovat určité společenské konstrukty, na to už nárok nemáš.
v tomhle jsem vyrůstala já. a bojím se, že v tom vyrůstají stále další.
a jako poslední bod bych si odložila, že jsem se dlouho bála něco podobného napsat, protože se támhle Jiřina od dětí urazí a hodí po mě sprostou slinou. ale pokud se já sama chci dostat z určitých traumat a komplexů, co si nesu, chci taky poukázat na moje právo mluvit o tom, že mě svatba, ani děti nelákaj a zároveň, proti tomu nic nemam, pokud za tím stojí konsent štěstí - všichni přítomní jsou šťastní, naplňuje je to a dělají to podle svého nejlepšího uvážení a potřeby. ne, protože nám společnost nadiktovala být tou, co byla a je ona. nedej bože, protože o tom někde rozhodl chlap, aby ženy hlavně plodily.
já žádnou Jiřinu neznám.
odkaz na knihu ZDE
Okomentovat
Thank you for your lovely comments! :)