dneska si budeme v blogcastu povídat o realitě života v Portugalsku a o tom, jak je záhodno si to přestat na sociálních sítích romantizovat. celkově přestat idealizovat život v zahraničí, na pár měsíců v roce, na úkor místních, kdy vlastně s reálným životem té země nemam nic společného.
obzvláště, pokud ještě se mi o vše starají privátní doktoři, školy a veškerý přátelstvo jsou jen další turisti. ano, další věc, kterou bychom se měli naučit je, že není rozdíl mezi turistou a cestovatelem. pořád jsme jen turisti, pokud v daném místě neodvádím daně, neřešíme státní pojištění či sociální (které se s tím českým nedá vůbec srovnat a pokud vám tady influencerky tvrdí opak, tak jen z vás dělaj blbce, abyste kapitalistocky toužili potom, co mají ony...).
stejně, jak už jsem jednou řekla, není rozdíl mezi expatem a migrantem, ten rozdíl je jenom v tom privilegiu, kde a jak jste se narodili - a jak moc si z toho děláte dobrý den na sociálních sítích.
portugalsko je jen další evropská země, kde je velmi složité si zařídit život - jen se to suprově fotí na sociální sítě se západy slunce a surfem. třeba práce, vlastní business, daně a v neposlední řadě - bydlení. pokud se tady dovídáte, jak je tady ubytování levné mimo sezónu (Algarve echt), když vyděláváte čtyřikrát víc než průměrný Portugalec, tak to tomu Portugalci zkuste říct do očí.
v rodný zemi si to nedovolím, ale tady je to normální, jen protože privilegium a neznalost svého okolí vám to dovoluje. tohle není inspirativní ani poučný pro nikoho, tohle je jen povyšování se nad zemí, která mele z posledního a jen protože jsme v evropské unie, nikomu nedává právo to zneužívat, natož lhát na sociálních sítích. protože jediné, co toto způsobuje, je vlna mladých odhodlaných lidí, kteří tráví potravu socek do svého systému a představují si život mimo rodnou hroudu bez chybičky a problému.
jenže tohle je země, jako každá jiná se svými problémy. a že portugalsko jich má dost. tohle by nemělo být o tom, že jsem tady jako pán na pár měsíců a ještě se vysměji svému okolí, ale je to o tom, že tady chci žít, i přes tyto překážky.
já jsem byla jedna taková, která si to v roce 2016 (kdy se ještě neděla taková davová psychóza jako nyní), pak 2018 a na poslední pokus 2019 - kdy už jsem jemně vystřízlivěla z té portugalské romantiky, ale konečně mi to vyšlo a jsem tady od té doby trvale, malovala krásný portugalský život u oceánu s knížkou. vinho verde. teplo. slunce. nádherný bydlení v Alfamě nebo u oceánu. aha. realita.
jen těžko se pak vysvětluje, že to není tak, jak jsem si myslela. já jsem sem jela s holým zadkem, úplně sama, bez pomoci - měla jsem tady dvě kamarádky a kdybych toho času neměla je a následně se s nima nesestěhovala, asi bych tady nebyla. dokud jsem nezačala učit v české škole v lisabonu, neměla jsem ani portugalské známé - možná tak chlapce z tinderu a bumble, ale to nemusím snad zabíhat hlouběji, kam toto vedlo...
práce, co mám teď mi nespadla do klína, všechny byty, který jsme si v lisabonu pracně vydobyli, mi taky nespadly do klína, snaha si tady najít komunitu trvala přes tři roky. najít davida mi trvalo čtyři roky. a to jen, že jsem se pracně v největší depresích donutila jít na jeden česko-slovenský sraz a za vše vděčím mému roku v české škole.
nikdo už nezmiňuje mezi fotkami, jak člověk sám v roce 2019 sedí na financas přes osm hodin, několikrát, a snaží se dostat to zpropadený NIF číslo, bez kterého tady nepřežijete. že jsem do roku 2021 tady nebyla řádné registrovaná do zdravotnictví, ačkoliv z mé menší portugalské výplaty odvádím neuvěřitelné daně a odvody na něco, co tady neexistuje. starost státu jako máme třeba v čechách. neexistují tady školky. pouze soukromé. mateřská je půl roku. a i když se někdy dostanete k doktorovi, tak si stejně většinu doplatíte.
a snad ani nemusím začínat o nájmech a cenách bydlení. kdy celá tahle romantizace, za kterou samozřejmě mohu i já sama, jelikož já sama jsem byla toho času travel bloggerka a wannabe cestovatelská influencerka, a proto říkám, udělali jsme si to sami. tu židli jsem si podrazila sama.
momentálně ceny v lisabonu za byt podnájem, studio, 1KK pro jednoho člověka jsou kolem 1200euro, pro pár začínáme nad 2000euro a nebavím se tady o centru. všichni, co tady znám, bydlí jen díky kamarádům a známým, jinak bychom nepřežili.
tudíž pokud vám influencerka doporučuje si zajít mimo sezónu na airbnb a tam si najít ubytku a jen tak se sem odstěhovat, pojďme se zamyslet, jak by to asi udělal portugalec, který sice v Algarve najde ubytování za lepší ceny mimo sezonu, ale těžko se jako pracující člověk bude vždy na sezónu stěhovat jinam. to je totiž podmínka v Algarve, dostanete sice ubytování ale jenom od října do května, v tom lepším případě. co potom? to samozřejmě sociální sítě už nezajímá, hlavně to tady prodat, přihodit si čísla na sledování a lidem okatě lhát o životě v portugalsku, co neexistuje.
slečna, kterou zmiňuji v blogcastu, mě nařkla, že pokud to tady tak nenávidím, proč tu jsem? spíše je dobré se ptát, budu to tady mít ještě ráda, pokud si projdu několikaletým peklem zařizování si života tady? hledání práce a přátel? komunity? jsem ochotná toto obětovat? stojí mi to za to?
nebo slepě sleduji vyšší třídu influencerů, kteří nemají nic společného s Portugalskem? a o víkendu nakupují na trzích, protože jim to život a čas dovolí. chodit po internech a říkat si digitální nomádi v chudých zemí světa či expati s pozlátkem privilegia, je plivanec do očí všech.
a ať si myslíte, že to tady nenávidím a Portugalsko jenom pomlouvám, možná vám taky jenom sdílím, jak vypadá normální život tady. proč je normální si stěžovat na rodnou hroudo jako Češi dennodenně, ale je opovrhováno nebo i bagatelizováno mluvit o tom, že ostatní evropské země, zvláště ty Jižanské, mají problému ažaž? a doopravdy není korektní si na jejich úkor dělat ze života business - ba to hlavně není morální.
Okomentovat
Thank you for reading.