možná se ještě někdo pamatujete, jak jsem nedávno nahrávala blogcast o tom, že už se to nikdy nezmění. že čekat na návrat slávy sociálních sítí je jako čekat na godota, ale tentokrát bez špetky grotesky. s tím, že ten zadek vtipu jsme my.
ačkoliv si myslím, jako moje scrollování bylo vždy pod kontrolou, v posledních dnech, možná týdnech, kdy mi nebylo dobře (a když mi neni dobře nejsem schopná se soustředit na čtení, přes bolesti hlavy) shledala jsem se vinnou koukající do obrazovky, plastového boxu, který mi nikdy nevrátí nic než jen studený dotek deprese na duši. teatrálně jsem telefon odhodila, jak kdybych se dotkla samotného pekla: bože, já jsem se zaprodala ďáblu.
zjistila jsem, že nenávidím všechno a všechny. nejenom sebe, díky prezetanci dokonalosti na sítích, a to i tý nedokonalosti - tedy nyní nám i sociální sítě diktují, jak nedokonalí správně máme být.
moje nenávist už nekončila jen k vlastní osobnosti, ale jakmile proběhla fotka či video kohokoliv, měla jsem chuť vzít tu plastovou hračku a jebnout s tím o stěnu, pak vzít vlastní hlavu a udělat to samé - dokud bych se nepřeprogramovala.
jak je možné, že pořád vidím ty samý lidi si kupovat stejný kabelky se stejně indukovanými ksichty přes stejný filtry a ty lidi se pořád smějí a ti samí lidi jim komentují ty samý kecy. pak u toho brečej, pak se ale smějou, protože překovali další překážku, která nakonec nebyla tak hrozná, protože to je život, a kdyby mi to tady Karolína neřekla, tak to asi nevim, ale další Ema ji to komentuje, jak je krásná, šikovná a nadaná a hlavně u toho má nádherný vlasy, jezdí na dovolenou pětkrát do roka, ale je si moc dobře vědoma, jak to je pro lidi venku strašně těžký a ona koupila jednu nocleženku, proto je dobrý člověk, a my jsme špatní, protože si sotva koupíme oběd, musíme zaplatit ale její herohero - protože ONA JE PŘECE TEN HERO! a všichni jsou v mym věku a nikdo, doopravdy nikdo, nemá jedinou vrásku. jak je tohle možný? a proč všechny jejich děti vypadaj stejně? what type of fresh hell is this? and where is the exit, please?
tohle není normální, že? řekla jsem si. tady někde je něco špatně. a ten pocit, že to špatné jsem já, taky neni v pořádku.
hranice toho, kdy instagram přestal být esteticky uspokojující, klidnou a mírumilovnou aplikací, byla překročena několik let nazpátek - to není nic nového pod sluncem. nyní jsme vstoupili do zcela nového světa. a já už si nejsme jistá, zda chci být tohoto světa součástí: světa reklamy přes ideologie přicházející sociální války, kdy nejvyšší třídy viní nižší třídu za problémy světa, a ještě to máme zaplatit - vlastní duší.
jelikož jsem někdo, kdo nikterak finančně či populárně netěží z této sociální sítě, nejsem na ni nikterak fixovaná svým živobytím. stala jsem se číslem, které tvoří živobytí někoho jiného. protože i když si neplatím žádného influencera či tvůrce, stejně do sebe sosám jejich reklamy. kde je prosím hranice obžerstvím na peníze a čísla? je normální, abych si měla platit tvůrce a i tak vidět jen a jen reklamy na jejich perfektně tvořených profilech? abych na konci byla vysátá na peníze, ale i na vůli žít? a to nemluvím o již klasické všudy přítomné reklamě na všechno, co jsem si myslela, před deseti minutama. poslouchá mě snad někdo? co je toto za postapokaliptické peklo, které jsem se před skoro deseti lety snažila popisovat u státnic, když jsem si vytáhla Orwella?
tady končím a tudy už moje cesta nevede. jako v každém rozchodu, musím se vzdát těch chapadel toxicity, závisloti a pocitu méněcesnnosti. bydlím v malém městě, pracuji z domova, jen abych se nemusela vídat s lidma, abych nepřispívala do toho krysího závodu hlavních měst a korporací - přesto sedím u sociální sítě několik hodin denně? není náhodou tohle paradox všeho, co jsem v životě chtěla? nejsem já sama ten největší pozér, co chodí po světě? jsem já ten začátek problému? ano. tu největší feministickou věc, kterou mohu pro sebe udělat je, vzdát se tohohle všeho, totální bojkot. přestat podporovat vykořisťovatele. a i kdyby to nemělo žádnej dopad - dopad to má na moje mentální zdraví. žijeme totiž ve světě, kde naše vlastní psychické zdraví je srovnáváno dopadem na většinu. tedy jsem tak niterná, že na mě nezáleží. ale zároveň všem dlužím všechno. už totiž nestačí, že společnosti dlužím moji dělohu, já společnosti dlužim myšlení. a tak ho bezmyšlenkotivě odevzdáváme miliardářům.
měla jsem na sebe argumenty typu: ale co moje oblíbené feministické tvůrkyně? profily? jak je budu moci sledovat? a jak zjistím, kdy vyjde moje oblíbená kniha? pravda je taková, že sociální sítě jsou ovládané fašistickými prasaty, který ovládají posty levice, což nyní mi přijde jako další diktátorská propaganda.
kde je proboha konec a začátek veškerý týhle propagandy? a kde stojím já v tomhle všem? tady máš video vtipného zvířátka, aby ses cítila lépe a sledovala to dál.
jsem doopravdy tak malomyslná? doopravdy jsem takto hloupá, abych se podřizovala diktátu Zuckerberga? před měsícem jsem se studem vracela všechno objednaná oblečení do Zary, protože jsem se na sebe nedokázala podívat do zrcadla a nyní budu stále podporovat Metu? nemyslím si.
buď si ke mně informace cestu najdou nebo ne. ale tady končím, tvá Máňa. instagram jsem odpojila od business účtu a zavřela ho. mazat se mi to nechce, jen kvůli vzpomínkám na toho času příjemně organizovaný obsah. co si budem, je to taková organizovaná kriminalita na lidský smyšlení, lidský dobrobytí a samostatnost.
momentálně čtu knihy Ripe - mohu jen doporučit. kniha je o krysím závodu v Sillicon Valley, o tom, jak jsme jenom krysičky v kolečku. i bez toho kolečka. co si požírají vlastní ocásek, bez toho, abychom si byli vědomi, že se nad námi stahují černočerná mračna. a že jednoho krásného dne, nebude cesty ven.
odteď se budeme již vídávat hlavně tady a u mě na Substack. budeme se u toho dívat a oceán, lesy a cotton candy oblohu. víc totiž neni třeba. já už na to totiž fakt nemam.
Okomentovat
Thank you for reading.